Má ústa žnec, jenž polibků žeň sklízí.

Má ústa žnec, jenž polibků žeň sklízí,

od rukou tvojich bloudí k tvojí hlavě,

jak měsíc z mlh jim kyne usmívavě

tvůj bílý prs, jenž dobývá se z řízy.

Na tváři tvojí blesk se mih’ a mizí.

Ó s bohem sny o velkosti a slávě!

oč lkal jsem, prosil, úpěl usedavě,

teď zříš v mé slze jako brillant ryzí.

Já prošel šťastně každou bouří jara

i leta žárem jsem až příliš prahnul.

Teď javorů list ve plamenech hárá,

skvost modrých hroznů révu k zemi stáhnul,

nad vlhké louky vstává bílá pára,

dej, číš tvých retů abych ke svým nahnul!