Má vlast

Tak zdravou máš barvu, ty milenko má,

a přece jsi všecka jak zprůsvitnělá:

to proto, že v duši až na dně mi dlíš,

a zavru-li oči, jdeš blíže a blíž.

Já nad hradem zřím tě v tvé tragice plát,

jsi svítivý úběl, jenž na Špičák pad’,

a Kolín a Radim, zde sad a tam dům,

ten ostrov a ty stromy, to ticho a šum,

to všechno je pravda, však spolu ti duch

svůj kouzelný opsal, ty pohádko, kruh.

Můj zámek, toť oblak, já zrcadlo vln,

tvou barvou jsem nasák’, tvých zjevů jsem pln,

a kdyby mi brali, čím dýchat a žít,

přec tebe, má hloubko, mi nemohou vzít,

a kdybych kdy musil, tvůj vyvrženec,

dvůr ke dvoru bloudit jak žebrák a žrec,

vždy byla bys, přísná ty soudkyně má,

jak v tepaném kovu mi zpřítomněná.

Své věrné už nepouštěj do světa víc,

jen ty, kdo zas v touze ti spěchají vstříc:

chci zblízka tvou něhu i velebu tvou,

tvou lásku chci ryzí. A nezdrobnělou!

Já svátek ctím Duše – a dušiček ne.

Mně sférou je muž, ne kde mužíček žhne.

Mám rád, kdo zná hlavu, ne hlavinku vznést.

Já zbožňuji zář a ne svíčičky hvězd – –

Však jednou, až světlo mi ve hlavách vzplá,

chci v loktech ti ležet... ty matičko má.