MÁ VLAST.

Bylo to z rána. Východ začínal se rdíti,

a temnět pásmo hraničního pohoří,

když z nenadání chtěl jsem s výšky zemi zříti,

jak listopad se ohníčky v ní rozhoří.

A pole byla ještě v šeru ponořena,

v mlh běli choulila se nízká rovnost luk,

ve vzduchu viselo, čemu jsem neznal jména,

a ohlas kroků mých byl osiřelý zvuk.

Les nad hlavou se prostřel vonných větví spletí,

a cesta náhle vzhůru stoupat začala –

kos chvílí zahvízdl na porosené sněti,

a časem s jeřábu odlétla kvíčala.

Kamkoliv pohlédl jsem, všecko bylo ztmělé,

pod kleslým kapradím plakaly prameny,

chod mraků olovněl, a stromy osamělé

toužily po výši tisíci rameny...

Když bylo po poledni, stih’ jsem vrchu hory,

nazpět se obrátil a hleděl dolů tich.

V hloubce se tměly jedliny a šedly bory

a v dálkách hořely ohníčky na polích.

Silnice tvořily dna holých stromořadí,

v dolících krčily se tiché dědiny,

potoky v lukách, křivé jako cesty hadí,

nemohly zakrýti zčernalé olšiny.

Daleko byla města s pýchou němých věží

ve věncích komínů – malá a ubohá,

šedivá jako dálka, uprostřed níž leží,

a jako nizoučká podzimní obloha...

A ještě dále v zadu byly kopce lysé,

pás tmavých lesů na obzoru za nimi –

k nim olověné mraky nebem ploužily se

v průvodech pohřebních řadami dlouhými.

A kolem bylo ticho, ticho nerušené...

Ni vítr nepropukl v ironický smích.

Ve hloubce bylo všecko rovné, natažené –

jen drobné ohníčky dýmaly na polích...

Zpáteční cestou lesem ticho bylo teskné,

nálada šedivá, jež věru nesvádí

pod stromy dívati se, zda-li nezableskne

se kdesi pojednou zlatý květ kapradí.

Pod kroky pískal mech, a vzduch již houstl stíny,

zátočky cesty se modravě stmívaly,

každý krok ku předu byl krokem do hlubiny,

a stromy po stranách do plochy splývaly.

A potom náhle do tmy kolem prostřela se

velebná šíře volných lích –

přede mnou doutnala a slavně jiskřila se

nesčetná rudá světla po stráních.