MÁ VRBO SMUTEČNÍ... (IV.)

Má vrbo smuteční! Zbořili chrám!

Zavřeli okna k výšinám!

Přece však tvými větvemi

bolestí spjatými se zemí

úpících proseb tklivý šum

nese se vzhůru k nebesům.

Ku hvězdám?

Naslouchám!

Slyš, jak to kvílí k dálavám:

Pro dýmy požárů nevidět hvězd,

pro krve záplavu nevidět cest –

vidět jen ruiny vesnic a měst.

Smiluj se, Kriste!

Vidět jen hromady beztvárných těl,

slyšet jen rachot aer, dunění děl,

v šílení obludném celý svět stměl.

Smiluj se, Kriste!

Kriste, kdy skončí ten příšerný sen?

Pomine hrůzná noc, vzejde zas den?

Slituj se, nedej nás běsům zlým v plen!

Smiluj se, Kriste!

Pro slzy matek a pro sirot kvil

ukrať, ó Pane, nám hrůzných těch chvil,

zbav nás, ó Pane, všech nečistých sil!

Smiluj se, Kriste!

Pro trýzeň ponurých žalářních cel,

pro trýzeň zhroucených zmučených těl,

pro bídu duší, jichž obzor se stměl

smiluj se, Kriste!

Pro všecku nevinně prolitou krev

ukroť, ó Pane, svůj nad hříchy hněv,

milost a lásku svou zase nám zjev!

Smiluj se, Kriste!

Kriste, ó Kriste, och, pro pět Svých ran

dej, ať již skončí děs příšerných hran

z propasti temnoty, od pekel bran.

Smiluj se, Kriste!

Pro Tvoji Matičky hluboký žal,

když stála pod křížem – a dav se smál

a na Tvou bolest jen ocet Ti dal –

Smiluj se, Kriste!