MÁ VRBO SMUTEČNÍ... (IX.)

Má vrbo smuteční, volají dálky –

otevř’ jim srdce dokořán,

do dálek přenes se vichřicí války,

nedbej už smutku lkavých hran!

Vrbo, má vrbo, pohleď jen:

V dáli, tam v dáli za obzory

z krvavých moří

hory se noří –

Svobody hory,

vysněné Země vysněný Sen!

Vrbo, má vrbo, slyšíš tu píseň?

Cítíš ten od hor vlahý van?

Cítíš, jak mizí ze srdce tíseň?

Cítíš, jak teplo zalévá duši?...

Celý už obzor rozevlán!...

Och, zpívej, vrbo, co srdce tuší:

Nového štěstí nový Den!...

Vrbo, má vrbo smuteční,

zas budou chvíle sluneční:

Zjasní se šero teskných cel,

zahojí rány jitrocel,

bolesti všecky přebolí –

slyšíš křepelku od polí?

Vlaštovky z dálných cizích míst

vrátí se zase do svých hnízd

a vesel plavec zapěje

na mysu Dobré naděje.

Vrbo, má vrbo smuteční,

zas budou chvíle sváteční,

zas budou jitra skřivánčí,

nad vodou vážky se roztančí,

a znovu šťastné po zemi

zvonit to bude písněmi.

Oblaka bílá vysoko vzhůru

poplují tiše po azuru

jak roje bílých plachetnic.

Dech zrání půjde od vinic

a v tichém klidu jist a rád

bdít bude pastýř u svých stád...

Vrbo, má vrbo smuteční,

zas budou chvíle sváteční,

zas naším bude dům a lán,

jenž od věků nám Tvůrcem dán,

a znovu ve svém domově

v radostné srdcí obnově

šťastni zas budeme, šťastni zas budeme,

vrbo má smuteční!...