MÁ VRBO SMUTEČNÍ... (VII.)

Povídej, vrbo, pohádku –

pohádky mám tak rád

a s dětsky šťastným úsměvem

chci slouchat napořád.

Pohádkou aspoň na chvíli

zasní se duše v sen,

zabude na zlou skutečnost,

zabude na zlý den.

Povídej tedy, povídej,

co vysnila jsi v snách,

o princích v zlatých brněních,

o bílých princeznách...

Víš, jak tu krásnou princeznu

netvoru dali v plen:

by vlastní život spasili,

nejdražší dali z cen.

Ale princ s bílým chocholem

již jako blesk tu byl,

přemohl, zabil netvora

a princku zachránil...

Och, vrbo – princka nejkrasší,

má drahá sladká zem,

ach, také je tak schvácena

krvavým netvorem.

Och, princko moje nejdražší –

kde však, kde princ je tvůj?

Na pomoc nikdo nespěchá? –

Dál, vrbo, sen svůj snuj!

Vzpomínej, rychle vzpomínej:

Víš, v modrém Blaníku

s vojskem svým čeká vojvoda

na skvoucím šemíku.

Vojvoda čeká, kníže náš,

jak princka zavolá,

hleď: prapor s bílou orlicí

již nad hlavami vlá!

Och, princko moje nejkrasší,

jen pros a volej v noc:

tvůj princ, tvůj svatý vévoda

již spěje na pomoc.

Hle, již boj svádí vítězný

s krvavým netvorem...

Och, princko má, zas budeš mít

svobody diadém...