Má vzdálená lásko,

Má vzdálená lásko,

vesnickým večerem

jde s klekáním úzkost se šerem.

Temno se krčí v keřů houšť,

travnatá luční rovina,

nadějí ranních vidina,

klene se jako poušť.

A na hřbitůvku za mříží,

kde drahým lidem ustlali,

je plno květů pod kříži,

jak kdyby mrtví dýchali

vzdálenou láskou.

Pohnul se vítr v osení –

do rosné trávy poklekám;

vždyť v temnu tom si projít mám

svůj život a své spasení,

má vzdálená lásko!