Má zahrado, v své bílé závoje

Má zahrado, v své bílé závoje

jež zhalena jsi květů rozvátých,

svic na kaštanech rudě rozžatých

a kouzelné své mísíš nápoje

ze steré vůně, proč dnes ve svatých

tvých loktech neklidno a teskno je?

Proč zdá se, za zdí tou, kde dávno ztich

shon ulic rychlých kroků ohlasem,

že tajemna je víc, než ve větvích

i volnosti – a zde že vězněm jsem,

jenž odsouzen, by nezřel širý svět

tam venku, volný neuslyšel smích

a novým nezachvěl se úžasem

a že by opilci měl závidět,

když nocí jde na nohou nejistých

volnější mne, jenž pouhým vězněm jsem.

Což odkvetu-li jednou za zdí tou

jen pod tvých věrných větví dohledem

a všechno zůstane mi pohádkou

tam venku, věčnou touhou, pohledem

by kdos mne zlíbal, tichou samotou

se prošel? – Přijde-li však slavný den

a kdosi zastaví se na prahu,

by na tvou krásu hleděl oslněn –

ať vejde, říci měj pak odvahu.