Má země rodná již po třetí věk

Má země rodná již po třetí věk

v otroctví úpěla klatém –

tam bědných tyranů šlapal vztek

po otců právu svatém –

tam brázda jen hořký rodila chléb

a trpce dozrával hrozen – –

jak její žula já vzdornou měl leb –

já v Kalicha kraji byl zrozen;

kde svobody květ pohřben byl

ve troskách staré slávy,

kde každý kámen hovořil

o křivdách, o bezpráví –

kde dědů slzou tajenou

pramének svítil v mechu

a lesů chvojí zelenou

táh ohlas dávných vzdechů. –

Ó, každá hrouda země té

rděla se, krví syta

a o vině hlásala staleté,

jež dosud nebyla smyta...

Kde radost jen řídký vcházela host

pod krovy chmurně ztmělé –

v tom kraji drahém já žil a rost'

svým srdcem patře mu cele –

Tam snil jsem sny zlaté dětských let

a prožil jara svá mladá –

tam vzpučel v srdci mém růže květ,

jenž nikdy neuvadá...

Tam v potu tváři za pluhem

já kráčel tvrdou líchou,

potají živě v srdci svém

dnů lepších naději tichou:

že zlatý se mi zvedne klas

ze země utýrané,

že jednou uslyšíš můj hlas

a soudit přijdeš, Pane!