MÁ ŽEŇ.

Má žeň nádherně v slunci zrála,

to jeden zlatý brokát byl,

vstříc poledni se usmívala,

jak zlato do zlata by lil.

Já skoro sám již věřit počal,

že jakás takás cena v ní,

až v přecenění pad’ jsem močál,

jejž střely snové pradávní.

A vstalo mračno, padly kroupy,

a schvácen, sklácen, zvrácen klas,

šly mraků přes ně těžké stoupy,

zmlk’ skřivánků i pěnic hlas.

Do rána všecko potlučeno,

ze stromů holé pahýly,

tu teprv své jsem poznal věno,

já na prahu stál mohyly.

V klín padlo jiným, co já zasil,

já vyšel žebrák ze všeho,

já mezi mrtvými jsem kvasil,

já z poháru pil prázdného.

Teď stydno mi a chtěl bych spáti

a nevzbudit se nikdy víc,

však velké zřím své trosky státi,

jak Mene Tekel v zmar a nic.