Macecha.

Zvučno na zvonici.

Jdou-li svatebníci?

Nejdou svatebníci

hlasně výskající!

Smutně zvony hudou –

pochovávat budou.

Komu zbledly líce,

zhasla žití svíce?

Pojďte, uvidíme,

zaň se pomodlíme.

Ve hřbitovu klidu

všude plno lidu.

Růvky těsnou řadou –

ve hrob dítě kladou.

Matka hořekuje,

vlasy hlavy ruje.

Matka? Macecha je,

na soud boží zraje...

Radost na příčině

slze macešině...

V oko slzu nutí,

lživým vzdechem smutí:

„Vidím pohled očí

jak se po mně točí!

Hoře! Oko jasné

smrtí navždy hasne.

Slyším rtíků vzdechy –

pro smrt není těchy.

V hrdle dech se tají,

ústa umlkají.

Dítě po mně z klína

drobnou ručku vzpíná.

Konec nyní ruce...

křížem dali ruce.

A já smutná, Bože!

zřít mám to tvé lože.

V zemi neorané,

léta nekopané.“

Tělo zemi dali,

zbožně ruce spjali.

A kněz modlitbičku

říká za dušičku.

Kněz Otče náš říká

a macecha vzlyká:

„Otče v kůru davě,

buď Tvé jméno v slávě –“

„K Tobě za anděla

duše vyletěla –“

„Přijď k nám Tvoje říše,

řiď nás vůlí s výše –“

„Ach té kruté vůle!

Srdce chřadne půle –“

Jak když vichry dují,

lidé pokračují.

Jako bouře divá

od úst mnohých splývá:

„Chléb náš každodenní

dej nám k nasycení!“

Vzkřikla – klesá žena

jako podsečená.

Klesá náhlou mdlobou

pod výčitek zlobou.

Jak list osikový

proč se chvěje – kdo ví?

Tupě v prázno hledí

má se ku zpovědi:

„Hněvný hled mě stíhá,

výčitkou mě sžíhá.

Rtíky hořekují,

kletbu na mě sují.

Ruka v pěsť se vine,

hrozí – zrak mne mine.

Nehroz, nehroz, dítě,

nehroz mně tak lítě.

Bojím se tvé zrady,

mlč, že mřelo's – hlady...

Svědomí na léta

metlu mně však splétá...

Hned mne Bůh suď živý!

Lidé spravedliví!

Slyšte moji vinu,

co v ní bídně hynu:

Dítě, v hrob co kladem,

zmučila jsem hladem.

Místo skývky chleba

dala kámen leda.

Ach váš pohled žhavý

přísný ortel praví.

Nuž jen kámen rujte

a mě kamenujte.

Zhynu od kamení

matkám na znamení.“

Zástup hněvem plane –

Bůh ví, co se stane...