MÁCHA.

Od města, v ústraní kde neznám, cizí

Jsi chorý čekal, až Tvá duše zmizí

v to líčené kdys Tebou prázdna moře,

po Labi hbitém jedu k severu.

A dospěl jsem k té hoře, pusté hoře,

kde zrak Tvůj naposled se v nádheru

hor nořil, rozptýlených po obzoře.

Na boku jejím rudé pruhy pouze

jak krev se táhnou. Šípků zralé plody.

Na vrcholu tom vydech’s v tiché touze

svou slední píseň, hledě v lesklé vody.

Však z jara – co tam planých růží asi!

Snad pustá hora ta si vzpomínává,

jak s ní jsi patřil v kraj ten, v jitřní krásy

a v památku Ti tolik růží dává?

V památku Tvoji? V třpytné labské vlny

když zrak Tvůj zíral velikých dum plný,

když s důvěrou v svou sílu, v příští slávu

Jsi pyšně pozved’ vzdornou svoji hlavu,

zhrdaje podlou záští nepřítele –

Ty’s netušil, že v několika dnech

smrt rázem zmrazí mladý srdce žeh,

že dokonáš v té síni osamělé!

Ty’s netušil, že památku Tvou skromně

kdy’s hlásat bude deska na tom domě,

kde neznám zhyneš! Neznal’s, kterak vzhoří

kdys plemenná zášť v hrudi zatvrzelé,

jak ruce lotrů v plášti noci sboří

Tvou památku, jak strhnou desku chudou,

jak nad ní proudy Labe šumět budou,

v něž parník saský hrdě boky noří!