Máchovy oči.

Já přišel k vám, v zář, světlo ze tmy

a bylo mi tak divno u vás...

Já samotářem a vy dětmi,

jimž na rtech úsměv štěstí uváz’.

Vy zvala jste mne, paní, k čaji

a povídala všelicos –

ah, jak ty chvíle ulétají

v tom lehkém dýmu papiros!

K pianu potom sedla jste si

a hrála jako jednou... víte...

ah bože, vy teď nad klávesy

už sotva o tom přemýšlíte!

A madame, vám je do vrtochů,

hned ze smíchu ret náhle němí,

jste plnějšího těla trochu

a zrak váš časem upřen k zemi,

ó rozumím! – jak čaj mi chutná,

se ptáte, plna rozpaků,

a náhle jste tak bledá, smutná

a máte vlhko ve zraku...

Leč zmatek ten jak přišel, mizí,

a divný mír si v oči leh’,

co píseň jako zlato ryzí

vám zazvonila na ústech.

Oh, píseň ta! Já myslím na ni

tak dlouho už, rok a snad víc...

Leč dopěla jste, milostpaní,

a s mužem hravě žertujíc

jste poznámce se jeho smála

a v jeho zrak se dívala,

co ještě duše moje tála

tou písní, již jste zpívala.

Já viděl vás, leč o rok mladší,

když bloudili jsme v lesích sami,

kde v jásající písni ptačí

jste věčnou lásku slíbila mi.

Ten večer naší touze krátký

v té kráse divné, neobsáhlé

a opojné tak do pohádky

nám začaroval duše náhle – –

To bylo tehdá na Valdštejně,

kde obraz Máchův viděl nás

a paprsk luny měkce, chvějně

se v slzách vašich očí třás’...

Nám svět byl tenkrát básní velkou,

již opilí jsme blahem četli.

A pak... nuž, potom před veselkou

vám do kadeří vínek vpletli...

A na Valdštejně Mácha díval

se zádumčivě v prázdno dál,

a za večerem večer splýval

a vám se každý rájem zdál,

a do ložnice vaší luna

se denně kradla bezděky, –

jen v jednom srdci praskla struna

a dochvěla se na věky...

Ó milostpaní, nechvějte se,

to vše jsou dávno mrtvé tony,

a měsíc může v hravém plese

k vám dál se dívat za záclony.

Jak, milostpaní, ještě čaje?

ó ruku líbám, krásná paní.

Však choť váš tajně pozívaje

už zastínil si ruku dlaní, –

nuž dobrou noc. Šla... Byla bledá,

leč krásná, šťastná, zářící,

když rámě dal jí, šťasten veda

ji dveřmi v tichou ložnici,

dřív zlíbav jí nach dětských líček.

Já slyšel ještě, divně jatý,

jak chodbou dozněl pantoflíček

a došustily její šaty.

Pak byl jsem sám. Noc byla tmavá,

já světlo shas’ a snil tu o ní.

Mně stále bylo, její hlava

že nad klavír se ještě kloní

a její malá, bílá ruka

že probírá se klávesy,

jak na srdéčko láska ťuká

a jaro táhne nad lesy.

A zřel jsem, měsíc tiše, chvějně

jak stříbrem hrá jí ve vrkoči,

já viděl Máchu na Valdštejně,

ty jeho velké, smutné oči...

Já díval jsem se dlouho do tmy

a stále jsem ty oči viděl –

Jak v srdce kdos by dýku vbod’ mi,

tak bylo mi... já nenáviděl

i miloval svět celý, celý

a opojený tichem tím

a písněmi, jež duší zněly,

a neznámým dřív pohnutím

jsem žhoucí čelo chladil na skle;

a ve tmě, která vůkol zela,

jsem slyšel záchvěv struny prasklé,

jež v duši se mi probouzela.

A zas a zas v tom tichu vlahém

jsem viděl starý obraz známý –

a bylo mi, nad cizím blahem

že cosi v nitru naříká mi...

Mně bylo, že jak Mácha kdysi

i já už umřel před lety,

že dávno umrlého rysy

jsou v jiného snad zaklety,

že v prsou srdce nemám ani

a mrtvým že mne najdou ráno – –

vždyť pod tím vaším štěstím, paní,

mé srdce dávno zakopáno...