Macocha a její zkoumatelé

Macocho, ty hloubko hrozná,

děsná u svých okrajů,

nenecháváš bez zachvění

ponahlédnouť do tajů.

Komu duše hoří touhou,

tebe z blízka viděti,

ten ať umí jako pavouk

na svém vlákně viseti.

Ty jej dole v otočení

černých děr a strmých stěn

změníš sobě na podobu

polapené mušky jen.

Všedním lidem nahoře již

zimu vháníš do všech žil;

závoj tvůj smí zvednouť jen, kdo

život na to nasadil.

Za to ty mu nápoj svěží,

kytku se svých ňader dáš,

za to ty mu netušená

tajemství svá otvíráš.