Madonna campestris.

Stojí za vsí na pahorku

Boží matka v poli,

v lipách stojí, leč ty lípy

suchy jsou a holy.

Hle, světice tvář, jak smědá!

vedrem hlava puká,

stranou trčí nalomena

bez prstů už ruka.

Možno-li Ti požehnati,

svatá Matko Páně,

naše luhy, naše pole,

naše holé stráně?

vždyť smědému Tvému líci

nepřáli ni stínu

ve kvetoucím, libodechém

lípy baldachýnu!

Skřivánků jen vzlétajících

utěšené sbory

vedou s tebou místo lidí

zpěvné rozhovory;

a když mladé vyvádějí

v slunka teplé záři,

útrpně Ti s hlavy hledí

do vysmahlých tváří.

Ach, čím může lid ten chudý

Tobě, máti, vděčit?

nelzeť ani, ubohému,

vlastní rány léčit;

zpěvem-li? ach, Bože milý,

kterak může pěti,

když u krbu vyhaslého

hladem pláčou děti?

Jak by hladem neplakaly?

vždyť, co zmohou dlaně

v tuhé práci, z toho čtvrtkou

platí otec daně,

čtvrtkou chatu opravuje,

čtvrtkou splácí židu,

a co zbude, sotva stačí

konejšiti bídu.

Proto, Matko, nemohl Ti

opravit, co schází,

ať mrak deštěm bičuje Tě,

ať sníh v klín Ti hází;

nelze, věru, bída s nouzí

po kraji se plouží;

odpusť, pro Bůh, ta-li vina

trápí Tě a souží.

Nehněvej se, svatá matko,

na ty horské děti,

ale žehnej milostivě

přec to jejich setí;

dobře-li se letos zrodí,

k úpravě Tvých lící

uspoří Ti od své čtvrti

aspoň polovici.

Vsadí lipky při jeseni,

jak už dřív být mělo,

aby znova neožehlo

Tvoje svaté čelo;

aby hojné stromů listí

sahalo až k tváři,

a ty větve ukryly Tě

před slunečnou září.

Orumění ret Tvůj zbledlý,

přizdobí Ti skráni,

přilepí tři žehnající

prsty zase k dlani;

nasype Ti vůkol zrní

z pšenice zas nové,

aby mohli z něho zobat

mladí skřivánkové.

Položí Ti blažen k nohám

polní po únavě

vínek z charp a z bílých růží,

korunku dá hlavě;

hrát Ti bude na píšťalky

z vrbového proutí,

ale nyní, svatá Matko,

rač mu prominouti.