MAG VALČÍK. (I.)

Valčíku nyvý, pomalý,

závratný k zapotácení,

Yogine mocný, lstný a zlý,

vedoucí do Říše Snění!

U večer pozdní, kdy už jdou

sny hlavou těžkou a opilou,

Ty svojí písní záludnou

jímáš a houpáš, kolébáš

sem a tam, sem a tam, sem a tam,

až docela jí uděláš,

až docela ji v moci máš,

dudy dam, dudy dam, dudy dam,

duši mou,

duši mdlou...

Přicházíš odkudsi z daleka

ze země Bájného Dění,

odnášíš duši v cizí kraj,

v kraj, který z pozemských není,

v Říš, v které vládne Život-Sen,

v kraj závratí a náhlých změn,

v kraj, který z pozemských není...

Tam, jako kouzlem, na zašlost

se vzpomíná – zapomíná.

Tam láska, jako dravci spár,

dráp náhle v srdce vtíná,

že pojímá je hrozný stesk,

jak věčném při loučení,

při věčné zradě života

při lásky nezkojení...

Tam objetí tak malátná,

polibky nekonečné,

v pohledech stesk a výčitka,

neukojení věčné...