MAG VALČÍK. (II.)

Valčíku, nemuč...! Ne – muč víc

kolébavými rytmy!

Víc stesků zlých a podivných,

víc ještě ať se setmí,

víc ještě voní ramínko,

hlavička níž se skloní,

a hudba ať je ještě víc

bolná a monotonní –

delší těch unylých očí stesk,

stisk rukou, zachvění dlaní –

na prsou prsa, horký dech

u věčném kolébání...

A melodie níž a výš

s tou tklivou variací,

svíjí se v pláči poslušně,

vždy bolněji se vrací –

tak malátná a marnivá,

tak rozmazleně lstná a zlá,

v tom neustálém štkání

se vrací bez ustání...

Stýská se tolik, bože můj,

chce štkáti se, ach štkáti,

nýt, snít a věčně hladit jen,

Snu prověčně se vzdáti.

Stýská se tak, ach, bože můj,

že chtěl bych nést se dáti

vždy hloub v tu Zemi Vysněnou,

tam usnouti a spáti...

Než s hudbou tou, jež výš a níž,

vždy v stejné variaci,

teď vzlétá v onu Blahou Říš,

teď zas se dolů vrací,

kolotá duše v touze jen,

sem a tam, dudy dam,

tam a sem:

hned k neznámým těm výšinám

vždy s touhou výš, jen výš a výš,

až v Nemožnu se ztrácí –

hned v poznání, že sved’ jí klam.

vždy níž a níž,

vždy v těžší tíž

v lkající resignaci...

Stýská se, stýská, bože můj,

bože můj, bože můj...