MAGDALENA. (I.)

Kdo na ni hléd’, měl buď jen pohrdání

neb chtivou tygří žádost ve zraku –

však před Nímž chodí pověst zázraků,

jak Ten se tichým zrakem ohléd’ za ní,

když kráčel kolem roven oblaku?

Ach, co v tom mírném oku všecko četla,

jež na ní dlouze, tiše utkvělo?

Cos jako slza se tam zaskvělo,

jak dálných souhvězdí by vzplála světla,

z nich soucit linul její na čelo...

On dávno zmizel v dálce se zástupy,

jež shromáždila žízeň Jeho slov,

byl těšitelem trpících a vdov,

všech, kteří vzlykají a úpí,

jichž roucho chudé jest a chudý krov –

Však Jeho pohled stále v duši tkví jí,

zří, jak se na ni tiše zadíval,

jak za sebou by tajemně ji zval –

a nemá klidu, v noci sen ji míjí

a marně hřích ji k sobě vyzýval...

Ó vrať se, vrať se, Nazaretský Kriste,

Ty, synu, požehnané Marie,

Ty, před nímž prorok Křtitel malý je –

ať utkví na mně Tvoje oko čisté

a slza pokání mne zalije!...