MAGDALENA. (II.)

A Ježíš přišel jako vánek máje,

jenž nový život nese v dálky niv,

květ mírným dechem kouzlí do oliv –

a lidem zdá se, ztraceného ráje

v svět že by navrátit se mohl div...

Zas uzřela Jej v středu učenníků,

již opustili síť i udici

a šli, kde světlo zřeli zářící,

jež vyšlo bídě slepých, ďábelníků,

v němž spásu svoji zřeli hříšníci.

Všel potom pod krov domu Šimonova

a used’ v čele jeho za stolem –

i přišla zlíbat Jeho šatu lem,

by utkvěl na ní Jeho pohled znova,

tak lidský, soucitný, tak tich a něm.

Jak udýchána k Jeho nohám klesla,

když pod krov fariseův vešla v chvat,

jak tiskla k horkým retům jeho šat!

Ach, očí k tváři svaté nepovznesla,

již láskou věčnou musí milovat...

Vše hříchy života ji strhly k zemi

a k nohám Svatého ji sklonily –

a slzy z očí se jí ronily

a tekly, tekly, tekly ručejemi

a všecku lítost srdce prolily.

A s hlavy její spadly zlaté vlasy,

v nichž hořel kdysi hříšných květů nach –

i skryla svaté nohy vlasů ve vlnách

a rudozlatým leskem jejich krásy

s těch nohou utírala země prach...

A mastí drahou nohy pomazala,

jež ku spasení lidstvu kráčely –

a slzy její dál je smáčely,

a polibky je svými pokrývala,

rtů hříšných posvátnými pocely...