MAGDALENA. (III.)

A uslyšela svatá Jeho slova,

když prohléd’ Šimonovo myšlení

tak tvrdé o ní, jako kamení –

„žeť věděla by hlava Prorokova:

ty slzy z hříšných očí pramení.“

Ach, jakou hudbou zněla srdci ženy,

v něž padal buď jen pohrdání sníh,

neb utajený, mrzký ďábla smích,

když krásou jejích údů opojený

ji líbal, objímal a tiskl hřích!...

O dlužnících dvou podobenství pravil:

„Ten pět set dlužen byl, ten padesát,

a když neměli dluh svůj z čeho dát,

on odpustiv jim – oba dluhu zbavil.

Rci, kdo z nich víc ho bude milovat?“

Jak zaplesalo srdce Magdaleny,

když Šimon rozsoudil, jak cit jí děl:

žeť ten, kdo více peněz v dluhu měl –

a Ježíš, slzou její pokropený,

když řekl: „Tak jsi právě pověděl.“

Ach, ona ví, že pět set dlužna byla,

ví, jakou láskou musí zahořet,

když dluhu zbaví ji ten svatý ret,

v nějž dříve ještě navždy uvěřila,

než slova zvuk jí s něho k srdci slét’...

A do duše až proniklo ji chvění

a teplého cos k srdci sáhlo jí,

když uslyšela v citů příboji:

„Jsou hříchové ti tvoji odpuštěni,

jdi, ženo Magdaleno, v pokoji...“