MAGDALENA. (IV.)

Ach, ano, pokoj našla od té chvíle:

kde hlodal červ, tam vešel svatý klid,

z tmy těžké noci vzešel jitřní svit,

hrob černých vášní skryly květy bílé,

hřích slzou lítosti byl navždy smyt...

Co leskem vábilo ji, opustila,

a v Krista šlépějích šla v chudobě,

ni jehlice, ni spony na sobě –

jen jeden velký poklad utajila

a skryla na dně v srdce nádobě.

A poklad rostl jako zárod kvasu

a celé srdce po kraj naplnil,

i přetekl a vniknul do všech žil,

i proniknul ji od paty až k vlasu

a tělo jí i duši vyplnil.

A poklad rostl hořčičné jak zrní,

jež zaléváno slzí přívalem

svůj kořen zapustilo v kyprou zem

a stromem vzrostlo nad býlí a trní,

a ptáci nebes přebývali v něm.

A v jeho větvích písně lásky pěli

o Pánu, který vyšel přetiše,

by oral brázdu tvrdé na líše,

by rozsévač byl, pastýř dobrý, bdělý,

Syn Člověka, zván jménem Ježíše...