MAGDALENA. (V.)

A s láskou v srdci šla, kde hlava svatá

jí v zlaté gloriole zářila,

po Judstvu v zástupu s Ním chodila –

až popadli Jej, dali v ruku kata,

jež na dřevo Jej kříže přibila.

Ó kde, ó kde tak veliké jsou hory,

jež zoufalství by její přikryly,

když tvrdým hřebem ruce probili,

jež dobro nesly pro vše lidské tvory –

když na kříž její Lásku vztýčili!

Ó kde, ó kde tak hluboké jest moře,

by nad bolestí její vzkypělo,

by ve hlubinách svojich zavřelo

a skrylo její nekonečné hoře –

když na kříži jí všecko umřelo!...

Ó země, chvěj se, skálo, pukej žalem,

svou, slunce, zakryj tvář v tmy černý šat,

opusťte, praotcové, Josafat

a přijďte v zatvrzelý Jerusalém

zřít, On že, Kristus, musí umírat!

Ach po všem, po všem!...Zvolal „Dokonáno,“

když Matce za dceru ji dal...

jí hrůzou v tváři tuhnul každý sval –

a každý hřeb, jímž Krista zprobodáno,

jí hrotem v její srdce pronikal.