MAGDALENA. (VI.)

Již pustá Golgota se k nebi pnula

a v město rozprchly se zástupy –

jen k nebi čněly kříže potupy...

Své lokty kolem dřeva ovinula,

již nemá slzí, nelká, neúpí...

Sny přišly k její hlavě rudozlaté

o dokonané právě oběti –

by s lidstva sňato bylo prokletí,

ty ruce probodeny byly svaté,

květ nejkrásnější skosen v podletí...

A s Ním i její Láska krvácela...

Ach, snad i ona snímá neřesti,

snad nezměřenou svojí bolestí

trn snímá potupy a hanby s čela

všech Magdalen, jež klesly v neštěstí?...

Ó neslyšela, jak se zasmál za ní,

jenž Pána kdysi v poušti pokoušel –

jen hrůzou její duch se chvěl,

když divné vidění jí táhlo skrání

o příští lidstva, pro něž Kristus mřel.

Zas viděla tam vládu zákonníků,

jak lidu vzali klíče umění,

i fariseů zřela dychtění

po tučných obročích, po skutcích díků

za pokrytectví, klam a mámení.

Jak svět ovládli jménem Spasitele,

jak dělili se o něj s Césary,

jak plné byly jejich poháry,

jak sukně jejich byly zlatem skvělé –

co lid byl změněn v skot a soumary...

A dále zřela bílé ruce spjaté

s všech konců země k nebi prosící –

to Magdaleny s hanbou na líci

k své spáse zvaly jméno Krista svaté – –

však Kristus umřel před let tisíci...

Ach ne, ó ne, to sen ji strašný tlačí,

v nějž světla odvěký se vtělil sok –

vždyť Ježíš káže v Judstvu třetí rok...

Však čelo její krev tu s vodou smáčí –

zří: žoldnéř vrazil kopí v Kristův bok...