MAGDALENA.

Ji v létech čtrnácti sved’ Říman v tóze zdobné.

Byl štíhlý, modrý zrak mu spola něhou snivou

a spola vášní plál... V svou náruč semk’ ji divou

a zlíbal dychtivě ty žhavé rety drobné.

Řeč jeho neznala, však dcerám Israele

se líbil postavou i chůzí, každým hnutím...

To muž byl, po jakém dny provzdychala celé:

on jí jak slunce vzplál nad vášně procitnutím.

Syn Říma – v lásky hrách žert vynalez’ vždy jiný.

A pustý rozkošník když navždy zmizel v dáli,

jí v lačných hlubinách se zvyklé touhy vzňaly.

A muže lákala a štkala v noční stíny...

Však nikdo – cítila – tak lásce nerozuměl,

jak on, jenž hebrejská tři slova pouze uměl.

Počala churavět zlou, nenasytnou touhou.

Vždy lačnější byl ret a muže vyssávala,

pro smyslů spíjení noc nebyla dost dlouhou

a touha Hebrejců jak nevtipná, jak malá!

Sny vášně šílené v ní otrávily city.

Jen křečovitý pláč, pláč choré touhy lačné,

zbyl v ňadrech žíznivých!... Až jednou žárem spitý

zrak její Krista zřel... Šel, vhroužen v dumy mračné.

To on snad!... Písmo muk je na čele mu psáno,

on snad ji přižehne a zlíbá na své hrudi

a bude objímat až v zář, jíž blyskne ráno! –

Ach, on ji pochopí!... On náhradu své muky

jí přijme z vášnivé a chvějně lnoucí ruky!...

Vzplá touhou nejvyšší a dávnou rozkoš vzbudí!

A Kristus – co se mu jen kmitlo v hloubi zraků?

Jí ve tvář pohlednul tak dlouze, pronikavě –

a tam, kde čekala, že blesk se vznítí žhavě –

šleh’ paprsk sluneční, – jak s nebe bez oblaků.

A pochopení v něm a velké odpuštění! –

Jak jinak Hebrejců žhnou vilné zraky divé,

zlou touhu budíce!... Ten pohled vše v ní mění

a zřela celou noc ty oči lítostivé!

A bděla celou noc a od zábřesku jitra

na Krista čekala! Pak přišel, nohy drahé

mu v mastech smáčela: – „Zda prominouti ráčí?“

Vzdech hořkých pykání jí stoupal z hlubin nitra.

Dny celé kála se vždy v bolestnějším pláči.

A muže vábila, jak dřív, za noci vlahé. –