Magdalena.

Kde víra hasne v mrákotách, tam soucit ještě září.

Já nevím, proč jsem vešel v chrám, však vím, že na oltáři

při bledém svíček plápolu, ve zlatém, dlouhém vlase,

v těch dlouhých, zlatých kadeřích tam svatá modlila se.

V hlubokých očích divnou zář a smutek na čele

se modlila, jak za hříchy a za nás andělé.

„Ó svatá,“ – já se před ní chvěl – „ó modli se, ó modli

i za toho, kdo nešťasten, i za toho, kdo podlý,

ať všude aspoň jedenkrát paprsek smírný prodlí.“

Vše bylo ticho... mlčela... a svíček plápol hebký

se chvěl jí tváří, po čele... pad’ v nahé čelo lebky,

jež mlčící a příšerná se ze tmy růsti zdála

a z obrazu se na svatou i na mne děsně smála.

„Ó svatá,“ – já se v bázni chvěl a výš k ní ruce vztáh’ –

„čím je ta kostra příšerná v tvých čistých modlitbách,

ty krásná svatá,“ – zvolal jsem – „co chce ta lebka holá

u tebe, která mladá jsi a krásná, dítě zpola,

proč ‚umřeme! ó umřeme!‘ ti stále drsně volá!“

A náhle tak mi bylo vše, že ne víc svatá Máři,

že nejen ona světice tam klečí na oltáři,

že tam ta smutná, uštvaná, toť v světě každá žena,

vždy láskou svojí přesvatá a vždycky ponížena.

Vždy trpící a ubohá, než každý, vždycky víc,

vždy velká ale láskou svou a vždycky milujíc

jde žena světem v myšlénkách, čím je ta láska její...

kdo dnes ji kochal, s pohrdou a smíchem zítra štve ji,

zoufalstvím, hanbou, prokletím a pustou beznadějí.

Ó srdce žen, vy hrdličky, jež vír k nám bídným žene,

vy ubohé, vy přesvaté, vy květy nestřísněné,

vždy poznáte, kde úsměv byl, tam zítra výsměch ostrý,

a krása, láska oprchá a „umřem“ pláčí kostry.

Umřeme, běda, umřeme, však štěstí vaše hned,

když prvně muž vás obejme, a než k vám oko zved’,

on květy vaše potrhá, snů čistých zboří chrámy,

dnes žebrá ještě pohled váš a zítra zhrdne vámi,

až jeden výkřik bolesti vám navždy duši zmámí.

Ó čím jste vy v náš bědný rej, vy holubice bílé,

ó čím v ten smutný úděl váš ta jedna štěstí chvíle,

kdy srdce láskou opilé a touhu v duši máme,

než za chvíli vám krutě se a drsně urouháme,

než srdce vaše zašlápnem a zadupáme v kal,

by v chvíli příští každý z nás nad vámi zaplakal.

Ó srdce žen, vy hrdličky, jež lásky křídlem vláte,

že tolik lásky v oku svém a tolik něhy máte

v náš hříšný svět a mrazivý – ah škoda nastokráte.

Ó žalováno bohu buď, ty svatá na oltáři,

co v hloubi srdce chvěje se, co smutkem z oka září,

co srdce rvalo bolestí a dosud krutě rve ti,

však na nás hříšné z očí tvých jen požehnání sletí...

Ó Magdaleno... smutno mi, mně srdce stydlo v led,

když na tvou krásnou, zlatou skráň jsem hleděl naposled,

jak šel jsem chrámu polotmou, žár divný maje v oku,

na skráni bolest zoufalou a smutek po svém boku,

co šerem chrámu dozníval zvuk osamělých kroků...