MAGNÁTSKÁ LEGENDA.

Já nevím, četl jsem to nebo snil,

však zdá se mi, že sám jsem při tom byl.

Na pyšném hradě, který v luh se sklání,

magnátská žila ovdovělá paní;

ač hrdá, zpupná, srdce led a mráz,

přec lidu jednou vystrojila kvas,

a dala vyvaliti vína sudy

a rozehráti fujary a dudy.

A dobrý lid se veselil a smál

a v jeho středu cigán, šumař stál,

a toho paní všimla si a v hrad

jej uvedla a kázala mu hrát.

A cigán začal: Struna divě sténá,

to prudká melodie bezejmená,

stesk lidu v ní a věčné jeho lkání,

pláč k tyranu, jenž nezná slitování,

v ní opuštěné krby chudých chatek

a dětský pláč a vzdechy sirých matek,

bol mladých podvedených srdcí kvílí

v té písni. Paní naslouchala chvíli

a brzy řekla: „To není ta pravá,

již slyšet chci, toť nota příliš lkavá,

já smát se chci, spusť jinou okamžitě!“

A cigán melodii změnil hbitě,

hrál jinou píseň. Paní naslouchala;

v té písni divé plesná nota hrála,

to jásot byl a hossana a ples,

sta zvuků frašných, veselosti jez

byl stržen celý, znělo to a pělo

jak mladé dívčí obnažené tělo,

jak sokol, volnou perutí jenž mává.

Leč paní trpce dí: „To není pravá,

já jinou chci a jinou čekala jsem.“

A housle jiným počaly znít hlasem.

To byla píseň prostá, nehledaná,

jak chudobka, jež zkvětla v trávě z rána,

jak zvonek zní na hrdle rudé krávy

v luh porosený horské do dálavy,

jak píseň děcka, které hlídá stádo

a sobě zpívá, na světě jsouc rádo,

jak dívka zpívá, kterou všecko těší,

i vínek, pod svatý jejž obraz věší.

Leč magnátka se mračí pohrdavá:

„Tu teprve nechci! to není ta pravá!“

Dál cigán trpělivě struny stiská,

msty žehem divokým to z nich teď blýská,

to děsný skřek havranův a čekanu,

kde o kořist se rvou, než dojde k ránu,

to bubnů třesk, v jichž kvilné epopeji

beťára k magnátovi odvádějí,

krad, bude viset, krátký proces s ním...

Však pomsta bdí a zbytek halí dým,

dým panských zámků, třesk rozbitých pout,

a kletba sirotků, vdoviných slzí proud,

jenž věky teče dál jak horská láva.

A paní vrtí hlavou: „Není pravá

ni tato píseň, jinou ještě zkus!“

A cigán hraje. Žití celý hnus

zní v krátkých notách jako rozsekaných,

zní v trilkách u kobylky jakby štvaných,

a v křeči jejich šílí genius.

Však paní rukou křečovitě mává:

„Dost, zaraz, tato teprv není pravá!“

Tu poprv na rozpacích cigán stál,

pak uklonil se mlčky, housle vzal,

a magnátce je ironicky dává:

„Teď hrajte vy, snad ta bude ta pravá!“

Já nevím, četl jsem to nebo snil,

však zdá se mi, že sám jsem při tom byl.