Magnetizer.

Tajemné síly krotitel

Věst pravdy poznat zadychtěl.

Podivný muži! divná sílo,

Jež ducha vazby zbavuješ,

A pravdy taj a skryté dílo

Trnoucím smělcům zvěstuješ. –

V komnatě stín se rozložil. –

Muž k bledé panně přistoupil

A rukou kouzla dobře znalou

Jí čelo, spánky probihá,

Až divnou mocí chvilkou malou

V opojném snu tvář dívky plá.

Nadšeně září její vzhled

A křečovitě chví se ret:

Tu chlácholivě ptá se děvy:

„V obraze nadpozemských snův

Co všehomíra duch Ti jeví

Neklamnou pravdu, dívko, mluv.

A pověz, je-li věčný bůh?“ –

Napnutý ždá výroku sluch.

A táhlým zvukem dívka praví:

„Z daleka bouři slyším znít

Mocnější nade hromy vřavy. –

Aj, rázem nastal mír a klid,

Zpěv, jak slavíka tíchý žal

Velebně smysly moje jal –

Však zapoměla jsem ta slova!“

„Pán světů nad rozumem jest.“

Si vzdechnul muž a ptal se znova:

„Z nadzemských snů mi vydej zvěst,

Zda všecko smrtí konec má,

Či srdce láskou sloučená,

Se sejdou za tmavými hroby

A lásky touhu znají zas?“

A nový zápal dívku zdobí

A roztoužený praví hlas:

„Vidím, jak růže spanilá

Se z hrobu dívky vypíná.

Strom větve své k ni v touze sklání,

Srostlý s milého mohylou,

To v tajném listů šepotání

Milenců šťastných rozmluvou.“

Tu muž se trudně zasmušil,

Otázku novou položil:

„Lék pověz ve snu věstném, děvo,

Chorému srdci prospěšný:

Lék neznaný, mi dej na jevo!“

A opět zní hlas nadšený:

„Jen jeden roste lék, to květ,

Však na luzích ho nevídět.

A koho bolesť trpká mučí,

Ať vzhlédne v prsa vlastní svá,

Tam v chorém srdci lék mu pučí,

Však v životě ho neuzná!“

I trne muž a bázní jat

Spěje se ještě pozeptat:

„Zda cnosti věnec ustrojen,

Zda zlobu čeká věčný trest?

Leč dívka bledne – – prchá sen – – –

Mrtvá Ti muži nedá věsť!