MAGNIFICAT.*)

V hor zátiší kmit’ záblesk potuchy,

že lilie a růže rozkvetou,

když Maria tam připutovala

a vroucně pozdravena Alžbětou.

V té šťastné chvíli záchvat prorocký

šleh’ v nitru Mariině plamenem

a nový blaha vzkvět, jejž zíral duch,

hned v prozpěvu se jevil vznešeném.

Hlas její zbožným pohnutím se chvěl,

když Pánu na čest počínala pět,

že dobrotivě na ponížení

své služebnice nepatrné shléd’.

Hlas její projevoval pokoru

a vřelé vděčnosti byl ozvěnou,

když plesala, že pokolení vše

ji zváti budou blahoslavenou.

Hlas její srdcejemně lahodněl

a v potůčku se měnil zurčení,

když zpívala, že milosrdný jest

Pán z pokolení do pokolení.

Hlas její mohutněl, když věstila,

že moc Pán působí svým ramenem

a jako plevy rozptyluje ty,

kdož pýchu plodí v srdci zmámeném.

Hlas její slavně hlásal, s trůnu Pán

že skládá mocné, nízké zvedá naň,

že s prázdnem odbavuje bohaté

a lačným skýtá darů plnou dlaň.

A blahodějně jako v předjaří

kraj procítilý řeka roztálá

zpěv její zalil Alžbětinu hruď,

že nadšením tvář její zaplála.

Již v duchu zřela uskutečněno,

co sloky písně vyjadřovaly

a po čem zmíral touhou bolestnou

věk temnoty a bludu zoufalý.

Vtom nesouhlasně vpadat zaslechla

v to libé pění projev nechuti;

had lestný na Marii zasyčel:

„Tvá píseň vejde v zapomenutí.“

Jal rázem Alžbětu strach náramný,

že nenastane nový blaha vzkvět,

a v náhlé pochybnosti pátravě

zrak její k zpívající panně vzhléd’.

Než panna klidně dozpěvovala,

nic hada nedbajíc, jenž darmo lhal,

co v slávu písně, kterouž vnukl sám,

Duch svatý s libostí se zabíral.

Zřelť jasně, co se děje v budoucnu.

Hle, satan svádí duše s pravých cest,

leč Maria jim hvězdou zářivou

a píseň její zvěstí spásy jest.

Dóm po dómu se zdvíhá k nebesům

a v každém oltář halí vonný dým,

co v kůru biskupové s kněžími

tu píseň prozpěvují s nadšením.

Svět zatím rozmáhá se v pokroku

a k vrcholu se sbližuje co den,

až z velké pýchy plije po Kristu

a po církvi se šlape rozvášněn.

Než církev Kristu, choti božskému,

tu píseň Mariinu zpívajíc

tím půvabněji mládne v potupě,

čím déle slávě pověčné jde vstříc.