Magnificat.

Jak varhan bouře, plným jezem

když zaburácí z píšťal všech,

jak z jara kaštany a bezem

vlá bouřný mladé Vesny dech:

mou duší zpěv zní chvály, díků,

že mohu dýchati, že jsem,

a mizí ve vlašťovic křiku,

jež vznášejí se nad lesem!

Že mohu chápati a cítit

kol valný, velký tvorstva tep,

že mohu za vlnou se řítit

a ptákem v zkvětlý vpadnout štěp,

že mohu v slunce zraky hroužit,

růst, kvésti, nésti plod jak strom,

v hvězd jiskření svým citem kroužit

a myšlenkou vzplát v letu tom;

že mohu svět a jeho tvary,

co obsáhnout lze zrakem mdlým,

vzruch snahy, vášní divé žáry,

bouř citu schvátit ve svůj rým,

že ne jen, věčná lásko, tebe

smím obejmout, však vyslovit,

že v sobě nesu peklo, nebe,

sám tvor že mohu tvůrcem být;

že mohu ve tvých stopách kráčet

a ssáti z tebe nadšení,

bych musil peruť v prachu vláčet

za tebou, svaté umění!

Co v barvu, v kámen vyhráněno

že mluví ke mně řadou let,

svět lepší, duchů velkých věno,

svět umění, že je můj svět;

že mohu trpět a bol nésti,

jej v jiných cítit na vzájem

a chápat ono velké štěstí,

mít slední asyl v srdci svém;

tam ukrývat, co rajskou zoří

kdy kmitlo v šero lidských cest,

tam nechat všecko za příkoří

strom lidskosti a lásky kvést;

za všecko díky, duše světa,

dím tobě v rozmachu svých sil,

vím, tvoje míza ve mně zkvétá,

tys pouze to, čím kdy jsem byl;

jak bublina z tvé vznořen tůně

já ve slunci se na mžik skvěl,

tvůj byl jen lesk, tvá byla vůně,

nechť splasknu – svět jsem obrážel.

Jak varhan bouře, plným jezem

když zaburácí z píšťal všech,

jak z jara kaštany a bezem

vlá bouřný mladé Vesny dech:

mou duší zpěv zní chvály, díků,

že mohu dýchat a že jsem,

a mizí ve vlašťovic křiku,

jež vznášejí se nad lesem!