magnolie

ach, bledá, cudná, plachá, mlčelivá,

jak sladký je tvůj ruměnec,

když rozkvět tvůj se uzardívá,

ta něžná věc

z jiného vzduchu a světla!

ach, tesknící a prochladlá tak marně

na tomhle slunci ubohém

a v otroctví, jež tane jednotvárně

nad křehkým snem,

pro koho’s včera zkvetla?

svou touhu spjal jsem bolestně s tvou touhou

jak ruku s rukou k modlitbě,

svůj sen a stesk s tvou kalvarií dlouhou,

a v chudobě

do dálky zíraje vadnu.

hle, podzim. tmavá nad severní travou

jsi zchudlá kněžna z ostrovů,

a já jsem přišel za tvou něžnou slávou

pln okovů,

a odkopneš-li mne, padnu.