MAGYAR KIR. ÁLLAMI SZEMKÓRHÁZ

Po kalné Tise ledy od severu jdou

a po železničním mostě vlaky s municí...

Za trochu klidu platím bolestnou chorobou,

napolo slepý bloudě po nemocnici.

A přece, pojďte sem rychle, něco vám pošeptám:

Jsem opět cosi jako homo sapiens.

V šero a mlčení hroužím se jak v říční večer prám,

u kormidla mi sedí tesknící sana mens.

Po kalné Tise stříbrné louže se rozlily.

To slunce není však pro mne, není teď můj čas.

Byť zcela slep i hluch a něm, kukla motýlí,

tu v koutku kdesi rád bych vyčkával jarní jas.

Pak bych se proklubal z kukly jednoho poledne,

bych nah a svoboden stanul před čistou oblohou,

rovnýma nohama skočil do proudu svého dne,

ni vírů bych se nebál, v něž jiní nemohou.

Leč to by bylo vám dáti mi nejen vody smích,

šum lesů, lučin květ a zvířat snubní rej,

to by se musil vrátit i lidský živočich

k souzvuku s kvetoucí zemí, s ní splynout v jeden děj –

Mlha nad korytem Tisy

všecko vyvatovala.

V mléku řídkém potopeny

nákladní spí lodice.

Touha přitiskla mi čelo

k oknu nemocničnímu

v pozdní večer, jenž mne minul,

vymetaje jídelnu.

Sterem hlasů volává mne

zvenku zbytek života –

Teď chtěl bych jen v bílé tmě té

slyšet rozvodněný proud

a na lodi, hnědý plavec,

u kamínek v kajutě

dnešní porci zelí s chlebem

zapíjeti pálenkou.

Polozastíněné okno,

nestačí-li, jde-li o svět,

dost je velké k oslazení

nemocniční idyly.

Z trochy zdí a holých stromů

z mostu nad rozmáchlou Tisou,

nu, a z obecného ždibce

malých lidských zvířátek

skládá se mé denní sousto

polykané labužnicky.

Denně jinak upraveno

dostávám je na talíř.

V době, která všecko béře,

za to sousto bývám vděčen.

Křečovitě držím stéblo

nad závratnou propastí.

Dni mé, jeden za druhým,

chudý, chudší za chudým,

jako popel, jako prach

sedají mi v týl:

v šedi šeď a v dýmu dým

bytí mé se nebytí

podobá jak stínu stín,

nad propastí stín.

Hledím dolů: šum a jek,

dravý život, horký svět

rozhazují s lomozem

cizí hlubinu:

je to totentanz i ples,

tma i světlo, pláč i zpěv,

úzkostí a nadějí

živá kytice.

A že jsem tak hrozně chud,

touhou zachvěla se hruď,

a že nebyl jsem vždy stín,

lačně dolů zřím.

Jako míč však od stěny

odskakují zraky mi,

mezi mnou a divou hrou

studí cos jak sklo.

Pokud dosahuje zrak,

z cizoty je zvuk i tvar,

z ostnatého drátu jsou

barvy, pohyby:

nepřátelská vzdálenost

vstříc mi čiší z propasti,

kdybych sklem se propadl,

sežeh by mne mráz.

A tak nad propastí dlím,

šeď a popel, dým a stín,

touha se mi zalknula

v prsou vyprahlých –

Ale kdybych spatřil květ,

jediný svůj, rodný květ,

pro ten květ a za ten květ

vrhl bych se dolů.

Mimo mne kymácejí se všelicí lidé,

Maďaři, Srbové, Němci, Rumuni, Židé.

Smutní i veselí muži, tiché i hlučné ženy,

jsou mezi námi steré styky nataženy,

smutná a veselá pouta, tiché i hlučné styky,

melancholická čtverylka při zvucích harmoniky,

předivo z babího léta, leč rovno tvrdému poutu,

železná pavučina až do tmavých koutů,

proměnlivá a lehká, že průvan jí smýkne,

leč po celém domě nikdo z ní neunikne.

A přesto nesmírně sám jsem v tomto soužití s mnoha,

jako v zástupu věřících ten, jenž nevěří v boha,

poslední vlčí mák v chřestícím ovesném poli,

mezi oblázky škeble, vržená na břeh holý,

ano, jak škeble uzavřen tu ležím a lidsky se dusím,

zatímco nějaké hrozné dni jdou dlouhým pochodem husím

rovnou do monografií a příruček historických,

okutou obuví řádíce v nejlepších květech lidských.

Nemám tu pohledu, jenž by mne pronikal ke dnu,

kdy a proč hořím, kdy a proč blednu,

nemám tu dlaně, která by dnes úzkost mou zachytila

a zítra z nadějí mých pevný koráb sbila,

v němž bychom dali se na cestu do nejvlastnějšího kraje,

jejž horizont nám vrací, zvolna se otvíraje.