Maia.

V pěn sinném varu, v němž se láme sítí,

a v křiku ptáků, bouř jež odvívá,

a v spěchu mračen, které v noc se řítí,

tvůj samotářský zpěv se ozývá,

Ó stará Maio! A když večer svítí,

květ poklesá, a háj se zardívá,

jak nenaslouchat? Vesmír kol je němý,

a hlas tvůj sám tu s námi na té zemi.

Tys povzdechla si: lehká krůpěj rosy

v mech splynula to, hvězdou zakmitla –

vše pomíjivé hlas tvůj s sebou nosí.

Tys, kouzelnice, duši zachytla

do nálad svých, jak by ji uspal kdosi,

by spánkem tím v snách jiných procitla:

jsi v nás a ve všem našem přemýšlení

a ze snů tvých krom smrti cesty není.

Jsi myšlenka v nás, plač i záblesk štěstí,

jak připoutalas na se tady nás,

na stínů hru, na bezecílná zcestí,

kde končí vše, kde hasne každý jas,

v němž čítali jsme naděje a zvěsti;

jsi pud, jímž tíhnem výš, hned v hloubku zas,

jak v sněhu vání cestu hledajíce,

jíž nebývalo, aniž bude více...