Máj 1924.

A to byl věru letos čaruplný máj!

Tak dávno stromy nekvetly, nevoněl dávno bez,

a země, oděna v zeleně mladé taj,

tak byla krásná, že k ní láskou nyla každá ves...

A slunce jaksi prohřálo i srdce nám,

že lidé byli nějak vlídnějšími k bližním svým,

a poválečné doby rmut a záští plam

jak by v tom moři zeleně zhas’, rozplynul se v dým...

I bouřky ovšem byly, k vůli změně snad,

by po divokém burácení hromu, blýskání

náš zrak víc těšil zrůžovělý květem sad

a sladčej’ v sluch nám znělo žežulčino kukání...