Máj a srdce.

I máj má chvíle, v kterých jaksi váhá,

zda jíti dále přes přírody prah,

jest zrovna jak to srdce, jež se zdráhá,

a má-li milovat, jest na vahách.

Tu zasmuší svůj náhle úsměv slunný

a chladnou prškou maskuje svůj žár,

jest zrovna jak to srdce, v ztichlé struny

jež bouř si láká, beznaděj a zmar!

Však marné přeludy a konec půtek,

zas azur vzplane, pažit zazáří,

toť zrovna jako srdce, jehož smutek

poslední slzou taje po tváři.

A brzy země křídlem písně letí

ve moři světla přímo do nebes,

a srdce padne srdci do objetí

pít rozkoš, jásot, nadšení a ples!