MÁJ VE FARNÍ ZAHRÁDCE

Máj po špičkách jde, nesen vánky.

Před ním šly vonné fialy

a hyacintky s tulipánky

se ve průvodu kývaly.

Meruňka, celá v říze bílé,

mu svůdně vyšla v ústrety,

a špačci, samá kratochvíle,

dělali o něm klevety.

A rybíz křivý, hrbolatý,

umrlý teskný samotář,

vzplál mladým listím – láskou vzňatý

má kolem hlavy svatozář.

A stará hrušeň v poupat tříseň

se halí tiše, samý třpyt –

jak básník, jenž má v duši píseň

a chystá se ji vyslovit.

Ba i ten chrám, kmet ustaraný,

se rozchvěl sladkou arií

a zpívá, celý rozplesaný,

Královně bílé, Marii.

A Máj jde tiše, sype kvítí

po cestách, stráních, po háji –

a srdce smutné opět cítí,

že nejsou snem sny o ráji.