Máj.

V líbezné vůni čarovného května

kraj osvěžený milou slastí jásá.

Z březiny cinká píseň drozdů vzletná,

zní z měkkých strání pastýřova flétna

a zevšad kol se dívá máje krása!

Jak volno teď se dýchá žírným polím,

když rosu vlahou na svých ňadrech cítí;

jak sladko doufat keřům dosud holým,

když modrý azur, vise nad údolím

v jich puky mladé zlatým sluncem svítí!

Teď čas je, píti rozkoš blahé chvíle!

Svit radosti a snivé záře v líci

jdeš cestou v kraj, za cílem touhy píle.

A plny včel, a květem celé bílé

se třešně na tě smějí při silnici,

dub nad úvozem jemně vstříc ti šumí

a sad ti kývá vonným košem hrušky –

a z hlubin rokle vryté mezi chlumy,

jež konvalinky ve svém stínu tlumí,

sta praménků ti z každé zvoní stružky.

Teď najednou jak zjev polního šotka

ti po pěšině přeběh plachý zajíc...

Ó, neboj se, že neštěstí tě potká!

Je pěnkava juž zažehnala krotká

svým tíkotem, tvou hlavu oblétajíc.

Květ jívy staré, snící u výmolu

v líc hází zas ti pyl své skvoucí třísně,

a s modra nebes jako v sladkém bolu

v zvonivých kapkách sprchá s nebe dolů

zářící zlato skřivánkovy písně!

Vše jásá kol! V klín vonných, kyprých mezí

májové slunce teplým leskem pálí.

V kalíškách zvonků ještě rosa vězí,

ještěrka zlatá dřímá mezi slezy.

Práskání biče ozývá se z dáli...

A vejdeš v háj. Tam na vyhřáté stráni

dědečka zříš, jak opřen o své berly

dech jara vnímá ve sníh svadlých skrání,

a naslouchá, jak modrou mlhou ranní

poštovské trubky zvuk se z lesů perlí...