MÁJ.

Byl usmívavý měsíc máj,

na stráních třešně kvetly

a dívčí oči čárnou báj

kol mužných srdcí pletly.

Když májem sám tak mládec jde

a s děvami zří juny,

tu smutek srdcem zavane

a teskně zazní struny...

Tak dobloudil jsem k svatyni

vlídné Královny máje:

Lid jásá svojí vládkyni

a varhan píseň hraje.

Před svatým kleče obrazem

zřím jednu zlatou hlavu:

tu, kterou dávno hledal jsem,

tu našel jsem tu v davu!

Na pozdrav jsem jí pokynul,

zarděla se jak růže –

a hrudí mou se rozřinul

proud bouřných citů muže.

„O Matko Boha člověka,

dík vroucí Tobě vzdávám:

Plní se touha odvěká,

ó žehnej dvěma hlavám!“

Rty Panny však se počly chvít

a šeptly zaníceně:

„Kdo žádá věštcem Božím být,

ten nesmí vzdát se ženě!

Když oheň v krbu zapálíš,

pak složíš smutnou lýru,

v plášť potulný ji zahalíš

a vzdáš se lásky víru.

Pak o chléb začneš bojovat

pro křičící své děti,

budeš se s hrudou hrdlovat,

a snů svět zapadne ti.

Nuž, rozhodni se, rozhodni,

kam mladý duch se chýlí!

Zda světem chodit s pochodní,

či v květ se sklonit bílý...“

Tu v srdci mém boj zaplane,

až vykřikl jsem: – Ano!

Mé srdce volným zůstane

a tvojím, svatá Panno!

Dál sám jdu v sídla neznámá,

opuštěn z vůle vlastní

a srdce mé i lýra má

jsou jednou snivou básní.