MÁJ.

Co máj měl vůně jen v tom zpěvném ňadru mladém,

dnes všecka dýchala z těch širých, volných plání

a byl to svatý dech, jenž letěl hájem, ladem,

pln touhy po lásce a sladkých rozeplání.

Z těch ulic vířivých, jež ňadro úžily mi

jak pouto otročí, já v čistá pole stoupal

a dýchal volný vzduch, kde skřivan zpěvy svými

jas modrý opíjel, kde křídlem výš se houpal.

A písní pěnkava a touha v srdci třásla

se básní blouznivou, jež chvíli aspoň nelká,

a kdy už tolikrát za mrazů těch tam hasla,

teď volna motýlu si sedne na křidélka.

A letí, letí výš, je jako láska sladká,

jak naděj těkavá a velká jako sláva

a v záhon jarních snů v ráz nové květy natká

a jako světluška kol hravě přelétává.

A já jen tuším v snách, co štěstí v srdci chová,

kdo, věnce na čele, níž hlavu chýlí u ní –

vždyť i v ten velký ples mi v muka věčně nová

ta hrouda na rakev mé matky stále duní.