MAJÁK.

Ve příboj chvíle půlnoční

mé srdce – smutný maják ční.

S úděsem čeká hrůzy příští,

zře, jak se dole vlny tříští.

Marně v tmu bliká chabý svit:

Nikoho nelze zachránit!

V dešti a bouři, vichru ledném

maják se vzpíná nad bezednem.

Nad ním poušť mraků, pod ním sráz,

vlny doň bijí zas a zas.

Vzteklým těm ránám odolá stěží

podrytý maják na pobřeží.

Vysoko nad vody bezedné

bázlivý plamen vyšlehne,

zahoří rudě, praská, sténá...

Výspa se chvěje opuštěná.

V plamene záři krvavé

rozbitý vrak sem připlave.

Ubohý maják! Přijdou z dáli

mrtvoly těch, kdož ztroskotali...

Ah, ať se stane cokoli! –

Jen, Bože, vzdal ty mrtvoly! –

Nehybný zrak jich děsí, mrazí.

Maják kolísá pod nárazy. –

Cítíš ten konec? V svitu dne

Maják se ve hloub propadne.

A bude po všem. Vlny se vzklenou

nad skalní výspou opuštěnou – –

– V mém srdci zmírá plamen rudý.

Jdu, nevím kam a nevím kudy.

Z dáli mne volá měkký hlas.

Nade mnou mračna, dole sráz...–