MAJÁK ZÁCHRANNÝ.

KDYŽ opět koráb můj vzal za své na skalisku,

váš maják zářivý mně z noci stvořil den.

Svém na člunu jsem k němu spěl jak oři v trysku

a přistál u něho a byl jím zachráněn.

Mdlý k smrti, vržen náhle k vaší byl jsem věži.

Vy sešla dolů jste, v svou náruč vzala mě,

v síň svou mne vzhůru nesouc a tam, opět svěží,

rozžíhám světlo, mořem které svítí v tmě.

Můj koráb nevrací se. Pevně v skále uváz.

Mně neznámo, zda snad se kdysi navrátí.

Jsem kliden, neboť milo sedět jest mi u vás

a smysly opíjím radostnou závratí.

Snad přijde den, kdy koráb nový zakotví tu.

V den onen neklňte mi – lodi kapitán,

pak s vámi rozloučím se, v majáku bych svitu

zas na korábě vyplul v širý oceán.