MAJÁK.

Kam pohlédneš chmurném po prostoře,

jen bezedné, vírné, temné moře;

v něm do skály vhloubena majáku pata –

Ó vítej mi, Církvi má svatá!

Vír polyká maják – co příboj, to lok –

shluk ledovců routí se na jeho bok,

by zvrátil jej ve chvíli nejblíže příští –

Svět o Církev hlavu si tříští.

Ať ve hloubi, šíři

tůň hrozná se víří,

ať úskalí ukrytá lodníka straší,

svit luzný, jenž s majáku hlavy

dští brokátem v oceán tmavý,

loď vrátkou mu vyvede v končiny blažší. –

Ó Církvi, majáku můj vysoký,

ať bouří, soptí pekel útoky

jak zběsilých povodní nesčetná hříva,

ať lóží voj odbojný Satana vzývá

a vzdoru věž hrdou až po nebe staví,

skráň zářná Tvé trnovím věnčené hlavy

až k poslední neznámé skonání chvíli

loď věřících povede k věčnému cíli!