Maják.

Zhas’ právě –v jitra posupnou šeř teď,

na skalisku čněl sám jak přelud divý,

pěn kol něho se roztřískaly hřívy,

a v bok zas proudů šlehala ho změť...

A byla přísná, chmurná jeho zeď

a myslil jsem na jeho plápol snivý,

tak sladký plujícím, tak dobrotivý,

jenž k lodi zdál se volat: Leť, ó leť!

A jako on – tak v životě znám lidi,

jichž oko pouze drsnou stránku vidí,

když slunce, štěstí lidské, mile svítí...

Však přijde noc, tož neštěstí a zmatky,

v tom jako zázrak dojemný a sladký

jim v duši plápol soucitu se vznítí...!