MÁJE V KOSTELE.

Vstoup’ jsem v šero gotického dómu,

však již na prahu jsem zdiven stál,

vše zdi kolem stály v lesku stromů,

u každého sloupu jeden plál,

celá, dlouhá řada v presbytáři,

kazatelna stopená v nich, září

celý kostel vítězně se smál.

Gotická jen úzká okna šerá

přísně čněla nad bříz vrcholy,

červánků všech žhavých z podvečera

jimi tryskly zlaté plápoly;

světlo v zeleň jásající padlo,

odlesky se na všem kolem kladlo,

v barev výskajících zápoly.

Shora padlo světlo ve tvář světce,

zdola chvěl se reflex mladých bříz,

tak že nejmenší i úder štětce,

každá vlna barvy, každý rys

mluvily o žití, mládí vznětu

starou řečí dávno zašlých světů,

kouzlem krásy vítězící kdys.

A já ptal se mocném v udivení:

„Což sem náhle vnikl velký Pan?

Od všech sloupů i od každé stěny

zelení bříz mladých obetkán?

Což se hroby se životem míří?

Což Bůh mračný v lesku barev hýří,

v radosti háj změněn nářků stan?“

A já obraz v tom zřel doby příští

s celou prvních epoch lahodou,

s věků předsudkových celou tříští

jak se pojí Psyche s Přírodou;

knězem jak jest mezi nimi Krása!

To mi každičký list bříz těch jásá

chvějících se i zde – Svobodou!