MÁJOVÁ CESTA

Dnes tedy po prvé, dnes, kdy jsem v jitru jarním

zas onou cestou šla,

již nemluvila tam bříz ani jedlí řečí

má láska zněmělá.

Kvet zlatý janovec. Po svahu s pustým lomem

do polí vítr táh,

jak když mi chladíval krev na rtech rozhořelých

a tváře mladý nach.

To proto, že tys šel sem na tu cestu v hájku

za mnou? Já za tebou?

A že jsme vídali pod křížem mladost kývat

horkou a nesmělou.

A tady život zrál. V něm plaché ruce naše

se sobě vztáhly vstříc

a spolu pak jsme šli v mlčení prchajícím

od knih i od ulic.

Pak v uších po léta mi zněla píseň letní

té cesty májové

a v očích po léta mi zůstal příslib horký,

jímž plály oči tvé...

A srdce po léta mi žilo jenom vírou,

již dalo také ti

a vzalo od tebe: ta láska zapíraná

nedozní do smrti.

Je ticho tady dnes. Je v jehličí i břízách,

je ticho v srdci mém.

Čas vypršel, jejž vyměřila láska.

Odejdu. Odejdem.