MÁJOVÁ NOC.

Máj hýří, plnoletí slaví,

v kalíšky leje vonné šťávy.

Horskými nad údolím vraty

už Měsíc vyplul bledězlatý.

Zří – dědiny spí jako dudci,

co sad však – ženichové prudcí

a nevěsty běloučké, cudné,

a ovzduší omamné, svůdné.

Zavrzla vrátka. Plaše vchází,

v sad plaše se mladá dívka plazí.

A pod rozkvetlou jabloní

k živůtku hlavu nakloní,

do bílé ruky hlava upadla,

jak od vůně by lilje uvadla.

A jak své oči k zemi upírala,

zástěrkou modrou si je utírala.

„Jak vše tu v květu, plno vůně!

Co do vůně, když srdce stůně!

Říkával Jiřík: ,Dočkej času,

až zrno bude v zlatém klasu,

až jabloň bude v plném máji,

jablíčkům líčka zčervenají!’

A dvakrát jsme už sežali,

jablka dvakrát sčesali,

jich jako hroznů všude bylo,

tak nebe nám jich urodilo.

Sliboval, že mě zulíbá

a v loktech svých mě zkolíbá,

a dosud štěstí bloudí světem,

co třetím jabloň zpívá květem.“

A jak tu stála pod jabloní,

květ růžový k ní jabloň roní,

květ ku květu – on k ňadru padal,

jak příbuznost svou byl by hádal.

Pak přilít větřík do korun

a vystavěl jí zlatý trůn:

na hlavě vínek, v prsou kytku,

jak cudně rdí se ke přípitku,

jejž na zdar jí pan farář pil,

co hudba hrála ze všech sil;

dům celý od hostí se hýbal,

a šelma strýc se přikolíbal,

by na zdraví jí připil sám

a do ucha šept: „Ke křtinám!“

A v nebi hvězdy plápolaly

a dovádivě šepotaly,

a jabloň sotva dýchala,

jak šepty jejich slouchala.

V měsíčné záři dřímal svět,

pln snů a rosy každý květ,

a hořkosti pln dívčí ret.

Jabloň se náhle zachvěla

a třásla se a šuměla,

a plachý ruch a rychlý krok,

smích tajený, veselý skok,

a než se dívka otočí,

kdos ruce dal jí na oči:

„Chval každý duch Hospodina

i Ježíše, jeho Syna!”

Však místo leku – „Jiříku!“

zaznělo v jasném výkřiku.

„Verunko!“ s horoucí zas mukou,

však ona vytrhla se z rukou

a k šíji padla mu tak žhavě,

a on se sklonil k její hlavě,

vyhledal rtíky – srdce tlukou

jak slavíci dva sladkou mukou.

„Ó, zlobivá ty moje milá,

ty holubičko moje bílá,

zda víš, co naši pověděli?

Dřív tajili, pak pověděli,

že k vašim půjdou po neděli

se smluvit, abys toho roku

už se mnou žila podle boku,

bych letoší až zralé klasy

na příští s tebou sklízel časy.“

Řeč další jabloň přerušila,

neb tolik štěstí netušila;

déšť polibků a srdcí tluk

ji rozšuměl též na souzvuk.

A když odešli ze zahrádky,

ten Měsíc, co šel na pohádky,

po staru smál se, mrkal okem,

a hvězdy v nebi převysokém

zatřpytly, že tak předobře,

a smály se své němohře.

A andělíci všudybyli

hned husličky si naladili:

„Juch – hejsa – tydli – fidli!“

tak strunky každý mydlí.

„Juch, hejsa, hejsa, hej!

Veselý začni rej!

Hoj, trajlidá!“

A andělíci druzí malí

se za potlesku rozzpívali:

„Buď zdráv, kdo’s mlád! Svět samý květ

a srdce samý, samý květ.

Juchuchu, juchuchu, hej!

Veselý začni rej!

Hoj, trajlidá!“

A s párkem jasných hvězdiček

už vykračuje Měsíček,

a za ním celý hvězdný svět

už tančí slavný menuet.

A hvězdičky se zapýří,

smály se tomu rytíři,

jak nožku k nožce svižně klade

a k tanci bere staré, mladé,

a tolik se mu z duše smály,

až slzičky jim v očích stály

ze švarného frejíře,

přejasného rytíře.

A všecky mízy žitídarné

se tlačily tak ztajeny

tu v lupeny, tu v pupeny,

v nichž květy spaly lepotvarné,

zárodky plodů přeskvoucích

a v nich zas rodů budoucích,

až chvělo se vše stvoření

tím svatým ruchem tvoření.