MÁJOVÁ ZEMĚ

Jsem oblak. Pole. Tráva.

Napiatá struna s nebes k zemi.

Slunce ji rozehrává

dětskými prsty všemi.

Slunce má dětské ruce, oči,

májovou zemi v nich nese.

Všude, kam vkročí,

písnička v srdci utrhne se.

Lesy jak varhany hrají,

země jak panna je: květ a stuhy.

Hluboko v srdce zabírají

toužení stříbrné pluhy.

Hořící hranicí je má hlava...

Letěti chce se na vše strany...

Skřivaní píseň srdce vytepává

v stříbrný zvonek rozhoupaný.

Věnečky z rozrazilu jsou oči tvoje,

tys mi je do srdce zavěsila:

Já si teď zpívám, že radost moje

jabloň je růžově bílá.

Tvé oči, dnů mých celování,

jsou boží muka na rozcestí:

němé a věčné sbohemdání,

má bolest, mé štěstí...

Jsem louka. Jsem sad. Jsem potok za vsí.

Oblaku stín, jenž krajem letí.

Zelenou, svěží a veselou návsí

s údivem očí naivních dětí.

Slunce má dětské ruce, oči,

májovou zemi v nich nese.

Všude, kam vkročí,

písnička v srdci utrhne se.

Studánkou ve mně jsi jako křišťál.

Žíznivé srdce z ní dlouze pívá.

Jsem vrba. Jsem píseň jarních píšťal.

A zpívám, jak májová země zpívá...