MÁJOVÁ

TY nejsi,

první květne, první máji,

smyslný jinotaji,

nejsi ani rudý, ani bílý,

ale tancuj a výskej si:

sotva jsme se probudili,

divoce sevřels’ moji ruku,

křídlovky zpívají nad náma, pod náma,

obkročil jsi mne oběma nohama,

visíš mi kolem krku!

Nám a vůbec všem lidem

s jakýmsi srdcem nejsi však radostí,

hlasitý svátku, jenž vyčítáš.

Zloba jen plní nám hruď a krátí nám dech,

i v očích hořkost se uhostí,

poněvadž ve všech zdech,

kamkoliv přijdem,

u velkých stolů prostřeno pro málo úst,

málo se miluje

a štědře nenávidí,

krátce:

mrzutý svátku práce,

namluvíš toho strašně a zhola nic neuděláš,

kde kdo své víry už lituje

a už i zbožným se přejedl půst!

Ty nejsi, můj první máji, rudý ni bílý,

ale sotva, že jsme se probudili,

poplašný hlahol křídlovky vřískavé

zburcoval nás,

volal k nástupu, volal do boje,

tryskem jsme běželi a – teď tu bezrucí chodíme,

zástupy stěsnané.

Ach, nechte si i ty své karafiáty, jsou krvavé!

Venku kdes rozkvetly stromy – a my o nich nevíme,

(asi jsem nemocen, nesmím snad z pokoje –)

a pak se mne také bolestně dotýká nestoudně šeptané:

– je pozdní večer – první máj –

večerní máj – je lásky čas –.

Vyslyš nás,

zlatá a horká náruči slunce, a uchop nás několik,

kteří se nebojíme,

anebo chop jenom mne

a pozdvihni mne

závratně vysoko nad chorou zemi a nad její křik,

vyloď mne, když nikam jinak, tož na blankyt:

moh’ bych snad z modré oblohy i s těmi bílými beránky vykrojit

pro nás lidi nějaký krásný květ,

symbol něčeho, co je nad námi,

poněvadž je to i v nás, byť to i dříme

po celé tisíce let,

něčeho, co leží třebas za mnoha horami,

ale o čem už víme,

kam jsme už jednou došli, co je nám známé,

co máme

živé, teplé, zpívající, radostné a tiché – –.

Dobří by to opatrovali,

silní by to opatrovali,

moudří by to opatrovali,

šťastní by to opatrovali,

tu lidskou lásku.