Májová.

Probouzí se země

slunka lichocením

nevěsta jak sličná,

v rouše z čerstvé trávy,

z pupenců a jehněd,

z listů zcela mladých,

hebounkých a svěžích,

zelenosti jasné,

z porozvitých poupat,

z rozvitých již květů,

bílých, purpurových,

blankytných a zlatých,

třpytících se skvostně

v jitřní smavé záři –

probouzí se země

svěží, vonná, krásná

za jásotu ptáků,

za bzučení hmyzu,

za smíchu a zpěvu

děvčat podkasaných,

v louce vlhké rosou

brodících se v hloučku

bílou nohou bosou –

probouzí se země

s plesem ranních zvonů

k radostnému svátku

májového jitra.

Ach, jaké jitro! Pohleď kolem, Jene!

Sníh nový září s hruší zde a višní

a záhony tu vláhou napojené

všech jarních skvostů nádherou se pyšní.

Jak překrásně od černé vlhké půdy

se odrážejí zelené ty stonky

a lodyhy – zde komonky květ rudý,

tam hyacintů bílé, modré zvonky,

zde zlato primul, pivoňky nach živý,

scill azur, konvalinek čistá bělost,

tam pestrých macošek smích čtveračivý –

všech jarních barev svěžest, krása, skvělost!

A luka viz! Jak smaragdové moře

v šíř, dálku strou se – bělo vesnic kmitá

z lích pestrých vzadu – nejzáz na obzoře

hor vdechnuta je kresba stínovitá.

I modro nebes rozkošně je svěží,

v něm vzdušné stádo beránků se sněží.

A vzduch – toť v prsa nektaru je vlna –

A všecka vůní nejlibějších plna.

Již fazole zříš kolem tyče stoupat

a ranná růže již je plna poupat –

K ní bude třeba pevnějšího kůlu –

A včely valem vylétají z úlu,

na slunci třpytné, srší od skuliny,

jak tryskaly by jiskry s kovadliny.

Ach, ano, život probouzí se všude.

Slyš! V háji žežulka již snivě kuká,

svou v polích skřivan, v tůních racek hude –

zní symfonie vesny mnohozvuká.

I zde – jen zbystři sluch a vnímej tony,

v nichž pianissimo tu pěje kolem

hmyz rozličný své jarní antifony

ve výši, na zemi, nad květným stvolem!

I vzduchu živé květy se tu druží

ke spolku viol, tulipánů, růží,

svých barev nádherou s ním závodíce.

Hle, motýl zde si na květ velký sedá,

a křídel skvostných jeví rub a líce,

an tu je rozkládá, tu kolmo zvedá.

Jak poletavý tento klenot zdobí

svým pestrým leskem květu sněžnou třáseň!

Tak vzácnou gemmu rytec neurobí –

toť barvitosti div, toť sama báseň.

Leč vedle čmelák též je švihák vzorný –

viz černý, žlutý samet jeho šatu!

Ač trochu broukavý a nemotorný,

přec souzenou mu zmámí labiatu:

jen jemu ona na dno odestírá

své nektarové číše ametysty –

O, z knihy přírody um božský zírá,

kam namátkou jen sáhneš v její listy. –

Co neseš ke čtení? (Bere od synovce knihu.)

Že verše shlédnu?!

Ba, „Jarní písně“. – Přečteme si jednu.

„Beránkové nebem běží

a jich běl se zrcadlí

v jasných tůních louky svěží

jako sníh tam napadlý

a tak lehce a tak jemně

myšlénky se snují ve mně,

jak ty vločky oblačné

krásy země, plesy její

v duši mé se obrážejí,

jak těch mráčků stín se sněží

v jarní vláze průzračné.

Haluzí s poupaty

švihnul Máj kouzelník –

za sladké zázraky

buď jemu dík!

Za zlaté oblaky,

za stříbra vlnění

po svěží zeleni,

za pažit květnatý

dík jemu, dík!

V háji visí jehněd třásně

nad koberce září všech

tkané pestře, divukrásně

z fial, anemon a lech.

Zlatý květ má za lem vlna,

každá snítka poupat plna,

všechno vůně, třpyt a šum,

tisícerých hlasů pěním,

bzukotem a ševelením

velkolepé žití básně

dithyramb zní k nebesům.

Haluzí s poupaty

švihnul Máj kouzelník –

za sladké zázraky

buď jemu dík!

Za zlaté oblaky,

za stříbra vlnění

po svěží zeleni,

za pažit květnatý

dík jemu, dík!

A já, člověk, na kraj slunný,

vše kde jásá, hledím něm;

všechny chví se duše struny,

leč jich ohlas nezní rtem.

Zřím v tu krásu vlhkým zrakem –

Den již hasne; nad soumrakem

svitla hvězda večerní – –

Slyš! ta píseň, jíž jsem hledal,

jíž duch země lidem nedal,

do snivého třpytu luny

jako rajská loutna zní.

Májové lahody

nejsladší tlumočník

slavík to rokotá

za mne svůj dík.

Za blaho života,

za květů tisíce,

snivou báj měsíce

praduchu přírody

horoucí dík!“

Z těch známých, bez konce jež Musa přede

ze zlata květů, stříbra luny bledé.

Spíš zemi naší dojdou jarní mízy,

než pěvci dotkají tu věčnou přízi.

A všichni přírodě své hymny pějí –

ó štěstí pro ni nejednou, žeť hlucha.

Duch přírody! Co jmen si vymýšlejí!

Jen jména pravého se pilně střeží,

jež prostě: Bůh. Na jménu nezáleží.

Aj, zdá se mi, že ovál také tebe

zlý duch, jenž srdce mládeže nám střebe.

Ten, Boha pravého kdo se v pravdě vzývá,

též jménem jinakým ho nenazývá

než oním, jehož svaté hlaholení

od pokolení znělo k pokolení

a z pradávna jež sklání věky všemi

skráň věřících ve vroucí úctě k zemi.

Ó jméno velebné nad všecka jména,

kéž tebou celá zem je naplněna! –

Ó věř, já často sníval nad básněmi:

Být poetou, jak chtěl bych žárným vzletem

vznést ducha perutě kam nejvýš moha

a nejvzácnějším poesie květem

jen Boha dařit nadšeně, jen Boha,

své fantasie nejvábnějším sněním,

vší něhou, kterou vdech’ v mé lyry strunu,

vším kouzlem řeči, rythmů libozněním

pět chvalozpěv na stupních Jeho trůnu.

V den jarní, jaký dnes je, tona zorem

ve vnadách nejluznějších díla Jeho

pět magnum canticum, v něž valným sborem

by slévaly se hlasy tvorstva všeho.

„Buď Bohu čest!“ by pělo modré nebe

a skřivan v něm by plesal: „Chválím Tebe!“

„Po květech kráčej mých!“ by znělo z trávy

a z vod: „My zrcadlem jsme Jeho slávy!“

Z mlh v dáli stoupajících na oblohu:

„Dým země obětní se nesem’ k Bohu!“

Pod lískou petrklíč by s anemonou

ve vánku šeptaly: „Dech Jeho vane!“

a v sadu růže: „Přijmi oběť vonnou!“

a lilie: „Jen Tobě zářím, Pane!“

Lích mladá setba šuměla by zticha:

„Já chystám svatý chléb do Tvého domu!“

A pupen révy: „Já krev do kalicha!“

A včely bzučení: „Já světla k tomu!“ – –

Tvůj zrak mi dí, že slyšíš Máchu zníti

z mé kantáty mlh, ptactva, vod a kvítí –

nuž, nemám zpěvných darů, opět pravím;

jen vůle stejné přál bych pěvcům pravým.

Však listy čekají tam na odvěty –

Ty, šťastnější, se tady vesel s květy!

Ach, býti básníkem! Já chtěl bych zase

pět o dvojici hvězd a krásném vlase,

jenž stále vzpomínkou se chví a vlní –

Ten obraz jen mou duši celou plní.

Zrak přivírám a živa stojí nyní

zas přede mnou ve smavém vděku celém

jak tehdáž v ozářené plesu síni,

s tím atlasovým, jemně třpytným bělem

rouch, na nichž blankytné se chvěly stuhy –

kde skvostnější květ mají jarní luhy?

A vějíř v útlé ruce třepetá se

pln amoretů, hrajících si s kvítím –

Zas něžný zjev mi září v celé kráse

a bouři opojnou zas v nitru cítím.

Jak závratí v mé zavířilo hlavě,

když v očí těch jsem tonul sladké moci –

O slunce jarní, nezáříš tak smavě!

Těch snivých kouzel nemáš, jarní noci!

Ach, Olga – Olga – Jména toho znění

je samo pro mne sladká básně sloka

a mocněj’ vždy než slavíkovo pění

mne blahým steskem prochví do hluboka!

Já zřel ji tehdáž poprvé, jen jednou,

leč vzpomínek mě provázely roje

v ruch města, ve studentskou jizbu bědnou.

Tam v podkroví, nad knihy schýlen svoje,

jsem tisíckráte zavzdych’ její jméno

a hned jak čarodějné po formuli

vše vůkol bylo skvostně proměněno:

Hned knihy přede mnou se rozplynuly

i s brakem světnice a v moři světla

houšť vidin rozkošných se ke mně sletla;

vše, co jen líbezného může zříti

vznět fantasie v ozáření smavém,

co krásných vidin poesie sníti,

vše vtrhlo ke mně třpytícím se davem,

v němž vznášela se její postať něžná,

jak nad komonstvem pohádkovým kněžna...

Zdaž také ona vzpomněla si časem

té noci, toho, kterýž sice němý

k ní mluvil oka blouznivého jasem,

ji vida jen v tom víru mezi všemi,

a jehož dlaň jak v bouři list se chvěla,

když v tanci na boku jí prodlít směla – ?

Zde opět jsem, kam spělo tužeb křídlo,

čiv každý cítí blízké její sídlo.

Hned po ránu kdes vyčíhat ji zkusím,

líc její aspoň z dáli spatřit musím –

Aj, slečno Olgo, minout faru chcete?

Jen sem, zde vizte požehnání nové

mých kuřat – Dobré jitro! Jak to klove

a barev tu, jak lučina když kvete –

Ach, spatřil jsem ji opět z nenadání!

Tou brankou svitla jako slunko jara

a novou krásou v jeho teprv zplání

sad zazářil – vše kol – i vetchá fara!

Mám vyjít k nim? Ne teď! – Ve víru sladkém

má hlava opojným se točí zmatkem...

Jen skulinou ve květů sněhu čistém

zřím, vlase drahý, míhati se tebe

a stuha tebou probleskuje místem –

zas modré barvy – krásné barvy nebe – –

A zde též pěknou podívanou máte,

již květem září vše, kam zrak se nese.

Tam synovec – ach, vždyť se spolu znáte –

ach, ovšem – v zimě – na posledním plese –

Má paměť slábne již. Má úcta, slečno.

Však já se na okamžik musím vzdálit,

neb služku samu nechat nebezpečno,

když nemá na troud bábovka se spálit. –

(K Janovi:) Ty zatím proveď slečnu po květnici

a nejhezčí jí vybeř pro kytici!

Ach, zde je krásně! A to jitro dnešní!

Máj krásný máme. Ač i hojné deště.

Na květu znát, že dosti bude třešní.

Jen muži ledoví nám hrozí ještě.

Na delší dobu tentokrát jste přijel?

Jen týden pobudu. Teď na vsi milo;

však zdlouhavě by čas vám zimou míjel,

kdy v šerých jizbách stesk a venku bílo –

Zde v zimě jako z jara, vždy mi blaze –

Rád tedy býváte u pana strýce?

Leč více zábavy přec máte v Praze –

Než v celém světě, zde mi kouzla více!

Ó slečno, kdybych – Jako duha pravá

ten záhon svítí v nachu, modru, zlatě,

a zde již věší zeleň popínavá

svých květů hvězdy na besídky latě.

Hle, jak jsou krásně modré, divukrásně!

Znám azur líbeznější na stokráte –

Zde poseděti milo. Knihu máte?

To sbírka veršů. Ráda čítám básně.

„Zřel na zem Demiurg, již stvořil právě:

svět osluněn mu zářil u nohou

v niv ladných půvabu, hor strmých slávě,

jichž blýskal sníh pod modrou oblohou;

s nich vrhala v dol krásný přes útesy

vod roztříštěný křišťál skalní sluj

do tůně rákosnaté mezi lesy,

v níž první člověk shlížel obraz svůj –

Zřel na vše tvůrčí duch, zda prosto chyby...

Stín v oku přimísil se do záliby

a se rtů v přemýšlení povzdech skanul:

,Přec krásnější mi celek v mysli tanul.‘

I skloniv se dých’ na zem Jara dechem.

Hned kvítím pažit zelený se skvěl,

hvězd modrých na sta svitlo háje mechem

a z vod se leknín třpytně zabělel,

i stromy oděly se v květů sněhy,

včel oživeny hlasným bzukotem,

a v jejich větvích pěvec jarní něhy

vzduch vonný plnil sladkým rokotem –

Duch líbezné ty zjevy blaze vnímal,

leč přece na dně nitra stín mu dřímal,

i pravil si: ,Cos ještě schází tady,

by dostih’ výtvor můj snu mého vnady.‘

Tu vyšla Dívka z kvetoucího mlází

a rozkoší se ztajil kraje dech;

jak slunko smavé z oblaku kdy vzchází,

vzhled blažeností zářil zjevů všech:

ten soulad čarokrásný útlých tvarů,

ta sladká tvář pod vlasů vlněním

se září snivých hvězd se zdály jaru

snů jeho nejluznějších splněním.

Sám tvůrčí duch zřel s blaženými vzruchy

na vtělení své nejkrásnější tuchy;

však přece znova v myšlénku se nořil,

zda nejsladší již kouzlo světa stvořil.

Co ještě přidati k té krásné zemi?

Čím doplniti na ní jara vděk,

jež klaní se své kněžně květy všemi,

té perle jeho tvůrčích myšlének?

Čím dovršiti divulepé dílo,

by na něm v čirém spokojení zřel

tu všechnu vnadu, o níž se mu snilo,

a tvůrčí dumy všechen čarný pel? – –

Tu náhle snivou lící tvořitele

kmit úsměv jasný, na vznešeném čele

v zář shladila se přemýšlení vráska

a z jeho srdce slétla na svět: Láska.“

Ah, vy – ! Ah, vy – ! Ach, odpusťte mi, prosím!

Ó kdybyste jen věděla – A zcela

jste rozcuchal můj účes – Snažně prosím!

Že takto vy – Já na vás jinak zřela –

Já urazit vás nechtěl – Netušíte,

jak vroucně vám se kořím z duše celé –

Ó nemluvte tak! Však vy odpouštíte?

Ach, jak jsem šťasten opět! Díky vřelé!

Sic dřevěná tam trochu vadí mříže

a květy kol; přec jasně zrak můj vidí,

že ti tam přismekli se k sobě blíže,

než radno pro dvojici mladých lidí.

Div k jeho skráni nelne její kštice,

zrak plá jak nad červánkem večernice

nad její lící, která hoří nachem,

a nekryjí dost květů modré hvězdy,

že ruka ruku chytla smělým vzmachem –

Tak začíná ta báseň žití vezdy!

Kdo neprožil ji? Kdo jí nevzpomíná?

I v mojí šedé hlavě pod tonsurou

teď z květnatého dávné vesny klína

svit její probleskuje stáří chmurou.

O hochu, vím, co chvíle této cítíš,

jak nad opojenou ti šumí hlavou

proud edenu, v nějž s rozkoší se řítíš –

ráj ten je chimerou, však rajsky smavou.

Jeť mladé lásky kraj, ten zemský eden,

ze vděků hmoty nejjemnějších spředen,

z tak etherických dechů jen a svitů,

že zemská podstata v něm téměř mizí

a čisté nadšenosti jeho citů

vznět pudu všedního se zdá být cizí,

ač pudu jest jen rozkvět nejkrásnější.

Ten luzný hřích má téměř tváře ctnosti

a glorii si dluží nejjasnější

s hlav něhy nebeské a vznešenosti.

Tak ovšem pouze v jaru svém se jeví

pud onen přemocný, v tom libém kvítí,

jímž kvete hruď jen jinoší a děví;

neb člověk má jen jednu vesnu v žití,

kdy, jako v přírodě zde každým rokem,

vše, co v něm nejkrasší, květ vydá skvělý,

že sám až opojen zří ducha okem

v tu zář, jež zlatí také svět mu celý.

Já mluvil nedávno, že chtěl bych vplésti

ty všechny jara vděky v hymnus plesný

a zpěvnou modlitbou jej k Bohu vznésti –

zda vplet’ bych též tu růži lidské vesny?

Zřím do jarního kraje spanilého,

kde všechno jásá, kvete, zelená se –

zda toto vše jen svodem ducha zlého?

Ne, stvoření to boží v plné kráse.

A hle! Tou krásou vší pud onen chvěje,

jenž zázrak života vždy znova tvoří:

on v modré kalichy pyl zlatý věje

a krovky hmyzu duhy leskem šňoří,

jím ptáče touží v hymnu rokotavém,

jím sdružen půvabně, tam na vikýři

pár holoubků mých v laškování hravém,

druh družce čechrá zobcem bílé chmýří,

jím onde k sobě lnou dvě mladé skráně –

on v srdci přírody té mladé buší,

on toho divu zářného jest duší,

jímž zažehá luh jarní ruka Páně.

Nuž, snad i tebe připojiti mohu,

ty mladistvých dvou duší sladké snění,

k té hymně tvorstva vznášející k Bohu

dík jásavý a věčné chvalopění!