MÁJOVĚ SLOKY.

Ta vůně májová, ta vůně plná zvěstí

o nových myšlénkách, o nových činech, štěstí,

tak teplá, vlahá tak, zas omývá nám čela –

čela, jež rozrylo sto starostí a bolů,

ta čela v umdlení se věsící již dolů,

jež v potu třpytivá nám rosa pomáčela.

Roj nových nadějí dnes jimi letí v zpěvu –

roj nových nadějí a duše do záchvěvů

jak bílí motýli se lehce, tiše snáší.

A v světla přívalu, jež na nás slunce vrhá,

se všechno studené nám v srdci zvolna trhá

a ruce sepjaty klekáme k otčenáši:

Ty Jaro, vznešené a přece prosté dítě,

k tobě se modlíme, ač zrak náš nevidí Tě

v Tvém celém půvabu – jen za záclonou kouře

z těch kletých komínů Tvé tušíme snad krásy –

Slyš, jak Ti jásá vstříc (a děsí naše rasy)

ta naše divoká stem hlasů řvoucí bouře.

Ó jaro, vtělená ty touho naše žhavá,

jež větví zelenou a plnou květů mává

nám unaveným již a dusícím se v prachu –

dej novou víru zas v tu naši paži tuhou,

budoucí vítězství slib širokou nám duhou

a v nové zápasy vyjdeme beze strachu.

Bratrsky tisknouce si zkornatělé dlaně

se v pochod vydáme zas' nový odhodlaně

druh k druhu sraženi – a v odboj půjdem světu!

Vedeni nadějí, že Pravda nezahyne,

vztýčíme vlajku svou, jež po žerdi se vine

a zkvétá v pěnícím se rudobílém květu.