Májový večer.

Šeří se; mraky roztrhané

jen chvilkou pohne větru ráz,

z nich třpytná hvězda jasně plane

jak oko lásky z tmavých řas.

Klikatá cesta na obzoru

se ztrácí v tichou vesnici,

v šer vystupuje bělosť dvorů

a okna žlutě zářící.

Žab skřehot slyším od rybníka,

psů štěkot, táhlé vytí jich,

a praskot kol sem z dálky vniká

od těžkých vozů formanských.

Noc... zdá se mi, že šumí tma ta

a vlévá hrudi volný mír...

spí všechno... kolem mne jen chvátá

svým křivým letem netopýr...

Spí všechno... vzpomínky i touhy

spí ve mně spánkem těchto niv...

jak nebyl bych žil život dlouhý,

jak neměl bych být zítra živ...

Má šírá vlasti! V klidu tvojím

po trapném žití, bouři zlé,

já tichý, mírný tady stojím

a spínám k tobě ruce své:

Já nechci více žádné slávy

– ta touha navždy dovadla –

byla by břemenem mé hlavy,

a hlava má je dost už mdlá,

já nechci, aby vínek štěstí

se kolem mého žití vil,

na popel má hruď sprahlá jesti –

a já bych mu už nevěřil...

nic – jen ten klid, jejž nyní cítím,

a jenž dlí v tobě, dole v tmách,

pro tělo, unavené žitím

a na ně tvojí země sáh...